Cvaklo to v zámku. S vrzáním se otevřela zpuchřelá dřevěná vrátka, lehoučko zašustily suché věty růží a pavučina přede mnou ztratila tvar. Už pět let tu nikdo nebyl. Větve jabloní se skláněly téměř k zemi a tak, jako se babičky s potěšením dívají na svá vnoučata, shlížely na hromádky spadaných červených a žlutých jablíček. List střídal list, náletové mladé dřeviny vykukovaly na každém kroku. Prodírala jsem se pavučinkami a nasávala podzimní atmosféru staré a zanedbané zahrady. A přece, něco mi říkalo, že tu kdysi muselo být moc krásně. Opodál na dvorku se něco zalesklo. Sehnula jsem se a uviděla dva bílé talíře lemované zlatými okraji a malou mosaznou konvičku na čaj. Ty moje holka zlatá, kdopak tě tu zanechal! Genius loci – duch místa – jako by se usmíval a vábil mě dál. Podobné to bylo s domem. Na prahu nic moc, staré a osahané dveře, svědčící o tom, že tudy lidé procházeli za prací a zpět domů. O pár kroků dál se ale chodba překvapivě rozšířila a já stála v prostorné vzdušné hale, z níž vedlo několikero dveří do nitra domu. Čím déle jsem chodila, tím jasněji jsem cítila, že tady můžu být doma, že tady můžeme být jako rodina šťastní. To jsem ještě o FengShui nevěděla tolik, co nyní, ale byla tu příležitost učit se a byla moc dobrá. Dnes, po dvaceti letech, vím, že jsem volila správně.